Ve mně bydlí obě strany

🫂 Sedím u stolu s tchánem, který věří, že svět spěje do záhuby kvůli lidem, jako jsem já, a se švagrovou, která si myslí totéž o lidech, jako je on.

Mlčím a jím knedlík. Ne z nerozhodnosti, ale proto, že v tu chvíli cítím pravdu na obou stranách stolu a nevím, koho z nich mám napadnout jako prvního.

🍽️ Roky jsem tenhle vnitřní rozpor považoval za vadu. Dospělý člověk přece musí mít jasno, musí si vybrat stranu a hájit ji do roztrhání těla. Realita je míň hrdinská a o to zajímavější: bojím se o bezpečí blízkých, a v tu chvíli jsem konzervativní jako skála. Nesnáším nespravedlnost danou náhodou narození, a v tu chvíli jsem liberální až na půdu. Obě potřeby jsou moje, a klidně se občas perou v jedné hlavě u jednoho oběda.

Umlčování jedné strany ve prospěch druhé nezabralo o nic líp, než umlčování hladu tím, že přestanete vařit. Konflikt se jen přestěhoval hlouběji, kde čekal v podobě podráždění na každého, kdo mi tu druhou půlku ukazoval.

🌿 Zlom přišel, když jsem přestal řešit, na čí jsem straně, a začal poslouchat, kterou potřebu právě slyším nejhlasitěji. Tchán a švagrová u toho stolu nejsou moji protivníci. Nosí nahlas přesně to, co já sám jindy tiším. Přestal jsem hledat tábor, do kterého bychom se vešli všichni tři, a začal se učit unést, že jeden člověk může být trojrozměrný, aniž by ztratil páteř.

Knedlík mezitím vychladl. Ale stálo to za to.

👉 Navazuje na článek: Mysl v zákopech