PEI = Pohyb + Emoce + Informace

Jeden z funkčních mozkových trustů mi odešel do Valhally, když mi neznámá žena na semináři o rituálech a jejich důležitosti v našich životech špitla do ucha po mém nechápavém výrazu na lektorem nadhozený problém tuto větu: „Poslouchej své tělo“. Vzhledem k tomu, že jsem si večer před tím dal hráškovou polévku, neuposlechl jsem ji ani to tělo. Ale musím uznat, že osvícení si mnohdy vybírá skutečně zajímavé cesty. Proboha zpět, ne tohle není povídání o tom, jak mě osvítil prd z polévky z hrášku, ale je o tom, že pokud si umíme v životě stanovit aspoň jeden pravidelný rituál, pak by to měl být stálý čas našeho probuzení. Řeknete si, copak to není úplně jedno? Vstanu, tak vstanu. Hele, vyzkoušel jsem to a není. Jsem freelancer a spát jdu, když chci. Se vstáváním jsem to měl podobně. Měl jsem. Dost podstatný problém, a to jsem opravdu netušil, hraje v našem životě, pravidelná doba vstávání. Vynahradit si neklidnou noc posunutím budíku o několik hodin zpět se může v grogy nočním stavu zdát ...

Myšlenka alfa jedince je všeobecně rozšířeným mýtem o vlčích smečkách, který však příliš zjednodušuje komplexnost sociální interakce u zvířat. A my jako lidé vnímáme témata dominance jednotlivců v naší společnosti právě na základě podobných omylů. Alfa samčí dominantní role v lidské a zvířecí společnosti byla dlouho považována za danou konstantu. V posledních letech se ukázalo, že právě tato myšlenka vedla až příliš často k hrubému zjednodušování komplexnosti prožívaných sociálních interakcí u zvířat. V přírodě vlci tvoří prostě rodiny. Ty vede chovný pár a spolu s ním jsou v rodině starší, mladší a nejmladší potomci. A stejně jako je u indiánů velmi vzácné skalpování, tak i u vlků je velmi vzácná krvežíznivost a zuřivé rvačky. U indiánů proto, že to nikdy nebyl jejich zvyk, skalpování v USA zavedli až běloši, aby si za vlasy ze zátylku lebky nechali platit za zneškodnění „nepřítele“, a stejně tak jsou liché pověsti o krvavých vlcích a jejich touze po zabíjen í. Machismus neboli pojetí...

Otázka vzhledu našeho těla jde naší civilizací napříč časem. Vždy hrála důležitou součást popisu role daného jedince a jeho zařazení se do společnosti. A taky nám nyní přináší nové problémy. Píše se o všech možných poruchách těla. Většinou v souvislosti s jeho vývojem a přechodem k dospělosti. Především se zmiňují bulimie nebo anorexie u žen. Ale co muži? Mají muži v tomto případě výjimku anebo jsme si až dosud podobných poruch u nich nevšímali? A znáte Adonisův komplex? Který dnes začíná postihovat i ženy? O co tedy jde? Všimli jste si, jak moc nám v posledních letech přibyla tzv. fitka neboli fitness centra? Jde o stále stoupající trend, který sebou nese další navazující průmysl. Spolu se samotným cvičením jde také o doplňky stravy působící na tělo, moderní látky sloužící jako hezký obal cvičenců, speciální kosmetiku a obuv. Kam jsme se to dostali od prvních posiloven v 60. letech v garážích, kde si cvičenci po vzoru Arnoldových svalů svařovali z železného odpadu činky a pak s nimi ...

Jedna věc je vědět, co dělá lidi šťastnými, a jiná je žít šťastný život. Ale aby byl člověk doopravdy šťasten, musí mít to, co si pod štěstím představuje on, a ne to, co si pod ním představují jiní. Velký majetek, moc politiků ani sláva vítězů nevedou k trvalému štěstí. To je zaklínadlo, kterým se každý den zaklínají ti, co chtějí sami sebe přesvědčit, že představa o štěstí implantovaná do mozku reklamním marketingem, je ta jediná správná. Když se řekne štěstí, mnozí se začnou usmívat. Vzpomenou si na okamžik, který se jim vryl do paměti a který považují za štěstí. Někomu se v něm objeví právě dostavěný dům. Někomu šťastná sázka na start-up byznys. Někomu zase radost z narození potomka jinému bolest ze ztráty rodiče, kterému však před jeho smrtí dotyčný stačil říct, co k němu cítí. I to může být štěstí. Jenže, stejně jako něco nebude bolet věčně, ani usmívat se nejde pořád. A tak to trvalé štěstí vlastně ve vnějším světě neexistuje. To trvá jen potud, co trvá daná situace či věc. Takže...

Šípkovou Růženku probudil v pohádce statečný princ. Který hrdina nás přesvědčí, že spánek je prioritou daleko vyšší než pracovní výkon? Možná by stačilo naslouchat tělu, které když potřebuje spát, řekne si, ale my jsme známí ignoranti všeho, že? Rozšířil se nám tu takový mýtus, paní Müllerová. Lidé si myslí, že když toho přes týden moc nenaspí, že to přes víkend snadno doženou. A v tom je právě problém. Nedostatek spánku během týdne se o víkendu dvěma hodinami navíc prostě nedožene. Když zmáčknete v sobotu ráno budík a s blaženým výrazem dál pochrupáváte v domnění, že tělu pomáháte, tak na tom samozřejmě není nic špatného. Žádná splátka spánkového dluhu se tím však nekoná. A neblahé důsledky tohoto stavu se začínají hromadit v těle velmi rychle. Pokus v tzv. spánkové laboratoří University of Arizona College of Medicine hovořil jasnou řečí. Účastníkům výzkumu bylo omezeno spaní ve všedních dnech na 5 hodin denně. O víkendu bylo umožněno spát kdykoliv. Výsledek? Během dvou týdnů přibrali...

  Jsme jediná civilizace na jedné planetě. Potýkáme se s mnoha problémy, avšak i příležitostmi. Nabízí na ně nacionalismus odpovědi? Obávám se, že jen rychlejší díru a sešup do pekla. Vykořenit mýty, které žijí svým životem v tzv. „selském rozumu“, jde ztuha. Především pak tento - a sice, že nacionalismus je přirozenou součástí lidského vývoje a má biologicko-sociologické kořeny. Jistě, homo sapiens je sociální tvor. A má v genech kódován život v skupinách . Jenže, člověk žil pouze v malých tlupách a jeho skupinová příslušnost končí u tzv. Dunbarového čísla , tedy schopnosti jen určitého omezeného počtu jedinců, s kterými je jako jednotlivec schopen udržovat stálé sociální vztahy. Nebo se vážně domníváte, že jde o stejnou oddanost i v případě ČR, a to k deseti miliónům lidí označených jako Češi? Lidé si vybudovali svůj národní stát z hlediska času nedávno. Před pár tisíci lety. V původní tlupě již nebyla schopnost řešit nastalé problémy své doby. Ať už to byla potopa, hladomor kvůl...

Tvořivost je prý hrající si inteligence. A když si hraje a nezlobí, záleží potom na tom, zda je to ta lidská, nebo umělá? S nástupem digitalizace planety jsme si začali uvědomovat existenci i jiné inteligence než jen té naší. Té, co jsme vytvořili a které říkáváme umělá. A jak to tak vypadá, za pár let už si před ní nebude moci být jistá žádná pracovní příležitost. Zasáhne mezi všechny obory. I do takové branže, jako je umění. Prodavači hudby už moc potřeba nebudou, protože stáhnout si dnes hudbu do mobilu či PC zvládne každý z jakéhokoliv e-shopu. Ovšem takové skladatele či zpěváky budeme potřebovat pořád, řeknete si. No, ani to už dnes není moc jisté. Používáme je sice k tomu, abychom se do toho oceánu tónů mohli ponořit s kyslíkem, tedy jakožto průvodce, kteří nám v ní ukazují cestu. Avšak kde je řečeno, že stejně dobrým, nebo lepším průvodcem by nemohla být i umělá inteligence? Dívat se na hudební kreativitu lze z několika úhlů pohledu. Jedním z nich je to, že se hudba, stejně jako...