PEI = Pohyb + Emoce + Informace

Tento text vznikl jako pokračování eseje Tichý oheň v těle . Článek popisuje, co se v nás odehrává, když výkon zvítězí nad regenerací, jang nad jinem a hlava nad tělem. V koučinku tohle nevidíme v laboratorních hodnotách – vidíme to v příbězích. Lidé přicházejí s větou „něco je špatně“, ale to „něco“ bývá dlouhá historie ignorovaných signálů. Chronický zánět, tak jak ho popisuji v původním článku, není jen reakce buněk. Je to především reakce člověka na svět, ve kterém si nedovolil zpomalit. Tělo nakonec začne na místo nás samo vyjednávat o bezpečí. A když nereagujeme, přejde do jazyka, který už přehlédnout nejde – bolestí, vyčerpáním, únavou. V koučovací praxi má tento moment obrovský potenciál. Ne proto, že bychom měli „léčit tělo“, ale proto, že můžeme pomoci člověku znovu porozumět tomu, co jeho vlastní systém říká. Schopnost naslouchat tělu není alternativa ke „svalit se po práci na gauč“. Je to kompetence. A dovednost. A ta se dá trénovat. 🧭 Cvičení: Tělo jako první konzultan...

Každý den někdo zůstává „uvnitř“ a někdo „venku“. Někdy ve třídě, jindy v práci, a často i v našich vlastních myšlenkách. O inkluzi se mluví nejčastěji ve školství – ale ve skutečnosti začíná mnohem blíž: v našem vnitřním postoji k odlišnosti. Inkluze není jen pedagogická metoda, ale schopnost člověka udržet v prostoru rozdílnost, aniž by ji musel srovnávat nebo posuzovat. Ať už jde o dítě s jiným tempem učení, kolegyni s odlišným názorem nebo naši vlastní část, kterou bychom nejraději schovali. Každý z nás v sobě nese třídu, kde některé „já“ sedí v první lavici a jiné jsou vyhoštěné na chodbu.  Základní otázka proto nezní, „jak zavádět inkluzi“ , ale „jak se ji učit žít“ . 🧭 Mini-cvičení: Třída ve mně Představte si, že váš vnitřní svět je třída. Kdo z vašich životních rolí tam právě teď sedí vpředu – a kdo vzadu? Napište tři vlastnosti tvé osobnosti, které byste nejraději z té „třídy“ vyhnali. Zkuste je na chvíli jen pozorovat – bez hodnocení, bez výml...

Smyslem lidské existence není uspokojení potřeby jídla, moci nebo sexu. Je jím být člověkem. Ale stát se jím. A to ne jen tvarem, ale splynutím duše, těla a srdce, tak to je celkem fuška. Když se dotkneš svého vnitřního člověka, mizí orientace ega na svět kolem. Touhy se bortí, potřeba dokazovat se rozpadá. Ego se rozpouští v přítomnosti. Ale my sami sebe často nebereme vážně. Popíráme své vášně, své emoce, a tím jen ukazujeme, že se bojíme nahlédnout dovnitř. Bojujeme s tím, co jsme si sami přivolali. Energie, která z nás vychází, je stejná jako ta, která proudí dovnitř. Když někoho obejmeme, nebo mu vmeteme vztek do tváře, dotýkáme se ho stejně, jen jinou kvalitou téže síly. Abychom se mohli pohnout výš, musíme projít tím, co se odehrává dole: územím stínů. Tam, kde se rodí skutečné světlo. Jenže my sami sebe často nebereme vážně. Jak nás potom může brát vážně svět? Láhev na hlavě Na jednom pohybovém semináři jsme se učili stát rovně. Znělo to jednoduše, dokud mi lektor nepoložil na...

Úspěšný marketér, který pomáhá růst značkám i jedincům. S Ondřejem jsme si povídali o výzvách, limitech, sebevědomí i o tom, proč píše knihu o rostlinách, které pomáhají zvládat stres. Dnes pomáhá také lidem jako mezinárodně akreditovaný mentální kouč, který má za sebou přes dvanáct let praxe a tisíc odkoučovaných hodin. Pracuje s vrcholovými sportovci, manažery i firmami, a jeho přístup propojuje psychologii, neurovědu a hluboké porozumění lidské motivaci. Vaše kariéra zahrnuje více než 20 let v marketingových strategiích a přes 12 let v mentálním koučinku. Co vás původně přivedlo k těmto oblastem a jak se vaše motivace vyvíjela v průběhu let? K oběma oblastem mě přivedla fascinace lidskou psychikou a potenciálem, tím, jak myslíme, jak reagujeme, co nás motivuje a jak dokážeme ovlivnit vlastní výkon a v důsledku i kvalitu života. Velmi rychle jsem zjistil, že mám pro tyto věci cit, který jsem se rozhodl vědomě rozvíjet a prohlubovat. I proto nepiji alkohol a neužívám žádné drogy. Chc...

Pití čaje se nezměnilo. Ale materiály kolem něj ano. A s nimi i to, co se nenápadně usazuje v našem těle. Mikroplasty. Ty z čajových sáčků dnes umíme změřit. A i když je necítíme, začínáme si jich všímat. Jak hluboko sahá naše důvěra ve známé věci? Chvíle, která voní klidem Ruce máte kolem hrnku. Pára z něj stoupá, čaj v něm se louhuje a váš svět se na chvíli ztiší. Ten pocit zná každý, kdo si aspoň jednou v životě udělal čas na čaj jen tak. Jen být. S teplem. Se sebou. S tou úžasnou chutí. Je to malý rituál, že? A možná právě proto má takovou sílu. Místo v čase, kde se člověk s důvěrou opře o běžné věci. Sáček čaje, voda, ticho. Co by se asi tak mohlo pokazit? Malý vynález, velká změna Příběh čajového sáčku nezačal vůbec jako ekologická pohroma. Naopak, byl to praktický nápad. První moderní čajové sáčky byly ručně šité látkové sáčky. Psal se rok 1908, když newyorský obchodník Thomas Sullivan začal čaj balit do hedvábných pytlíčků místo tehdy běžných plechovek. Nechtěně tím změnil svět...

Juan Carlos Pinzón, bývalý ministr obrany Kolumbie a profesor na Princetonu, připomíná, že skutečné vůdcovství není o slávě, ale o rozhodnutích, která mění svět – i když se to nevyplatí zítra. Na tenhle rozhovor jsem narazil ve videu z programu Leading With Strengths, který Gallup věnuje osobnímu rozvoji a vedení lidí napříč světem. „Svět potřebuje silné lídry – ty, kteří znají své jedinečné talenty a dokážou je použít k řešení nejtěžších výzev lidstva,“ říká úvodní znělka projektu. V jednom z dílů vystoupil Juan Carlos Pinzón, bývalý kolumbijský ministr obrany, dnes velvyslanec a profesor ekonomie na Princetonu. Jeho pohled na vůdcovství mě zaujal natolik, že jsem se k rozhovoru několikrát vrátil a vybral z něj myšlenky, které podle mě přesahují politiku i geografii a stojí za to, je sdílet. Jde o několik výseků a úvah, které podle mě vystihují, co znamená vést s vizí, a s pokorou k minulosti. Proto vznikl tenhle text: jako pozvánka k zamyšlení se nad tím, co dnes znamená mít v rukou ...

Planeta není náš majetek, ale domov sdílený se vším, co cítí. Chránit Zemi jako náš společný poklad znamená zůstat člověkem. Znamená podíl na zázraku, který nás přesahuje. Když se řekne „ ztráta biodiverzity “, mnoho lidí si představí něco abstraktního, rodokmeny vyhynulých druhů, grafy o ohrožených rostlinách či vzdálené pralesy. Ale ve skutečnosti jsou to tiché vykřičníky přírody, mizící přímo uprostřed našich kroků. Včela, která už neopyluje žádný květ, žába, která nezazpívá dešti, nebo motýl, který ztratil svůj kus louky. Když se vytratí soused, i když je drobný, tak ztrácíme část světa, který patří i nám. Tiché alarmy v číslech Od roku 1970 průměrné populace obratlovců, tedy savců, ptáků, obojživelníků, ryb a plazů, poklesly o 73 %. To sice neznamená přesně to, že tři čtvrtiny druhů zmizelo, ve výzkumech měříme změnu velikosti populací. Ale ilustrace je to silná: svět, jak ho známe my dnes chřadne a ještě před padesáti lety byl obrovsky bohatý. Globální studie z roku 2023 ukázala...